Uživatelský test stabilizace

Stabilizovaný snímač ve fotoaparátech je s námi již od dob zrcátek Olympus, Pentax, Samsung nebo Sony. Výrazné vylepšení nastalo až s příchodem bezzrcadlovek. Olympus se svým způsobem stabilizace senzoru značně utekl konkurenci. Takovou účinností, co je všechno schopna, se fotografům otevírají další možnosti a hlavně odpadá potřeba nosit s sebou další výbavu, jako je stativ. Nicméně ještě stále nejsme tak daleko, aby se dal úplně vynechat.

Jelikož se mi doma sešly tři fotoaparáty, nedalo mi to a musel jsem vyzkoušet, jakým vývojem stabilizace prošla. Testovací sestava se skládala z EM1 mark II, EM5 mark III a EM1 mark III. První zmíněné měly nasazený objektiv M. Zuiko 12-40 mm F2.8 PRO a nová EM1 mark III měla na sobě M. Zuiko 12-100 mm F4 IS PRO, což k té stabilizaci snímače ještě trochu pomohlo. To, že fotoaparáty Olympus zvládnou bez problémů vyfotit ostrou fotografii, která trvala 5 vteřin, není pochyb. Cílem bylo zachytit fotografii na tak dlouhý čas, jak jen je to možné, za předpokladu, že ta fotografie bude vypadat ještě použitelně. Vybral jsem si místo na mostu u dálnice, kde jezdí dostatečný počet vozidel, takže budou kreslit světlem za mě a zároveň byly hezky vidět hvězdy. Jedinou nevýhodu to mělo a to zimu. Kolem 2° C jsem se docela klepal, ač jsem byl dobře oblečený.

Nastavení fotoaparátů bylo stejné pro všechny. Režim M, ISO 200, 12mm, F4, stabilizace zapnutá na režim auto a jeden zaostřovací bod, kterým jsem se snažil mířit vždy na jedno místo.

Testování jsem začal s EM1 mark II, která, když v roce 2016 vyšla, způsobila malou revoluci s tím, co vše přinesla za funkce. Dnes jsou samozřejmostí. Začal jsem nenápadně na 3.2“, kdy fotografie byla parádně ostrá všude. Pokračoval jsme v navyšování hodnot po jednotlivých krocích a zastavil jsem se na hodnotě 20“, kdy již fotografie nebyla použitelná. Vrátil jsem se tedy na 15“, kde jsem fotografii 2x zopakoval, abych vyloučil, že by se mohlo jednat o náhodu. EM1 mark II tedy zvládne 15“ z ruky a stále je fotografie použitelná. Sice již není ostrá kompletně – rohy jsou rozhýbané, ale výsledek je to více než impozantní.

Jako druhý jsem otestoval EM5 mark III a začal jsem rovnou na 10“. Přeci nebudu troškařit, když má mít vylepšenou stabilizaci oproti předchozímu modelu. Zastavil jsem se na hodnotě 25“,  kdy již fotografie byla roztřesená a nepoužitelná. Opět jsem se vrátil o krok zpět a 2x vyfotil. EM5 mark III zvládá vyfotit z ruky fotografii dlouhou 20“. Rohy jsou opět deformované, ale o trochu méně, než u EM1 mark II.

Jako poslední jsem vzal do ruky EM1 mark III, který měl oproti zbylým dvou v testování malou výhodu a tou je stabilizovaný objektiv. Takže účinek stabilizace se zde sčítá. Protože EM5 mark III zvládl v pohodě 20“, začal jsem s testováním právě tam. Popravdě jsem ani nebyl překvapený, že fotografie byla parádně ostrá i v rozích. Ještě aby ne. Postupným navyšováním jsem se dostal až k neuvěřitelné hodnotě 50“. Ono stát skoro minutu nehnutě je poměrně zážitek sám o sobě. Snažíte se moc nehýbat, dýcháte do břicha, občas se pohne koleno a cítíte, jak se hýbete s tělem dopředu a dozadu. Nicméně i přes neuvěřitelnou stabilizaci nebyla 50“ fotografie použitelná. Opravdu ostrá fotografie s neroztřesenými, ale maličko mázlými rohy se dá vyfotografovat za 30“ z ruky. Co mě ale překvapilo ještě víc, je použitelná fotografie na 40“.

Pokud budeme pixelhunteři, tak ano, do časopisu tyto fotografie nepůjdou, jedná se spíš o technologickou ukázku toho, co je možné. Olympus postupně přidává i další funkce, které jsou schopné využít tuto stabilizaci – fotografie s vysokým rozlišením (HighRes) nebo živé ND filtry. U těchto funkcích jste schopni z ruky udržet několikavteřinové časy naprosto bez problémů.

Jen tak dál 😊